Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)简体中文
Kompletní text chronologie pádu československého komunistického režimu včetně historického úvodu, použité literatury, seznamu použitých zkratek a jmenného rejstříku byl vydán v publikační řadě Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v roce 1999, č. 33 pod názvem SUK, Jiří – CUHRA, Jaroslav – KOUDELKA, František: Chronologie zániku komunistického režimu v Československu 1985–1989, 144 stran. Je založen především na archivních materiálech Ústředního výboru Komunistické strany Československa a samizdatových periodicích předlistopadových nezávislých iniaciativ.
1. února 1989
Předseda státní rady PLR Wojciech Jaruzelski oficiálně navštívil Československo, kde se setkal se s generálním tajemníkem ÚV KSČ Milošem Jakešem a prezidentem republiky Gustávem Husákem. Na nižší úrovni jednali rovněž člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ Jozef Lenárt a člen politbyra a tajemník ÚV PSDS Janusz Czyrek. Jaruzelski v rozhovoru s Jakešem bezvýhradně podpořil Sovětský svaz a jeho politické vedení v úsilí realizovat všestrannou přestavbu socialistické společnosti. Socialismus v Polsku se vinou »administrativně byrokratických metod« ocitl v »hybridním« stavu, který je třeba výrazně reformovat. Situace polské komunistické strany (PSDS) je velice obtížná. Polští komunisté - »na rozdíl od KSČ, která má zkušenosti z parlamentního boje« - nejsou připraveni vést »politickou polemiku«. Jaruzelski přiznal, že vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 de facto znamenalo »politickou porážku«, neboť po 40 letech budování socialistické společnosti musela být použita síla proti dělnické třídě. Špatná hospodářská situace nutí polskou státní moc přistoupit na vyjednávání s opozicí a k »zavedení politického a odborového pluralismu«. Obyvatelstvo od roku 1987 výrazně podporuje opoziční Solidaritu a jejího vůdce Lecha Wałesu, a přitom se ještě v roce 1985 zdálo, že se jedná o »muzeální záležitosti«. Státní moc se snaží za pomoci »určitých triků« přimět opozici k převzetí části odpovědnosti. (»Vývoj a dialektický přístup nás vede k tomu, že přijímáme opatření, která by ještě nedávno byla považována za nepřípustné kacířství« ... Je to obrovský experiment, který má i mezinárodní význam. Mohli bychom dokázat, že je možné, aby v rámci socialismu na vlasteneckém základě, legálně a konstruktivně působila opozice a zůstaly zachovány hlavní zásady socialismu.«) PSDS není ve společnosti oblíbená a »zdá se, že je postupně třeba najít takovou formuli, aby se část opozice asimilovala se stávajícím systémem a nevznikla politická nebezpečí«. Podle Jaruzelského to není tak obtížné, neboť někteří představitelé opozice si jinak vedou v ilegalitě a jinak jako političtí partneři. Část opozice mění rétoriku, vyzývá ke klidu a vystupuje proti stávkám. Solidarita se začala diferencovat, vznikly frakce bojující proti Wałesovi. Společenské klima se natolik změnilo, že někdejší represivní politika už není možná. PSDS si to uvědomila, získala iniciativu a dosáhla několika významných úspěchů. Jaruzelski dále hovořil o komplikovaném vztahu státní moci ke katolické církvi a ke struktuře nezávislých odborů, o poměru západoevropských států a USA k Polsku a o chystaných vnitřních změnách v PSDS.
 
tobacamptobacamp
tobacamp